Historie
Bílovice jsou vzdáleny 8 km na severovýchod od Uherského Hradiště mezi
obcemi Topolnou, Březolupy, Mistřicemi, Kněžpolem
a Nedachlebicemi. Obec je rozdělena na dvě části:
Včelary a Bílovice. Území obce tvoří nepravidelnou
kotlinu a zabírá poslední výběžky Bílých Karpat. Obcí protékají potok
Březnice od Březolup a Zlámanský potok od Nedachlebic. Vesnice leží 201m
nad mořem. Rozloha katastru obce je 647 ha, 323 ha je orné půdy, zbytek
katastru jsou pastviny a les.
Území okresu Uh. Hradiště je poprávem považováno za jednu
z nejpodmanivějších oblastí České republiky. Je to od středověku
tradičně známá Zahrada Moravy s překrásnou přírodou, které vévodí
ústřední niva s řekou Moravou a mnoha jejími přítoky, na západě
pohoří Chřiby s majestátným hradem Buchlovem a na východě výrazným
panoramatem Bílých Karpat s Javořinou. Okres Uh.Hradiště má bohaté
historické a kulturní tradice a je přirozeným centrem Slovácka.
Této charakteristice okresu Uh. Hradiště přímo odpovídá
i charakteristika jednoho z místních regionů tohoto okresu –
Bílovsko.
Bílovice
Dle historických pramenů obec vznikla v 11. století, i když první písemné zmínky jsou z poloviny 13. století, kdy se staly biskupským lénem. V průběhu dalších staletí se vlastníci často střídali. V roce 1512 se poprve připomíná místní tvrz, dobře vybudovaný pivovar, v němž se týdně vařilo 17 beček piva,dále tu byla chmelnice, dobře zbudovaný dvůr, mlýn o třech složeních,olejna, pánský dům, v němž se šenkovalo víno, most, na kterém sevybíralo mostné, rybník s kapacitou 65 kop kapřího plodu, velký háj s názvem Neraz, v potoce bylo hojně ryb. Koncem 16. století byla tvrz přebudována v renesanční zámek. V r. 1809 léno znovu připadlo biskupovi, který je odprodal Ferdinandovi hraběti z Laurencin-Beafort, jenž upravil zámek v empirovém stylu. Po jeho smrti r. 1831 jej koupil Hugohrabě Logotheti /zemřel 26.5.1861/, jehož rodina vlastnila zámek a statek až do roku 1945. Velkostatek měl původně výměru 290 ha půdy a až do první pozemkové reformy /1920–1921/ byl v nájmu bratří Mayů, držitelů cukrovaru ve St. Městě. Při velkostatku byla i cihelna. Ani občané Bílovic nebyli ušetřeni útrap válek v 17. století. Bylo tomu tak přivpádu Bočkojovců v letech 1604 – 1605, na počátku 30. leté války v roce 1621, 1623, průchody vojsk, vpádem Švédů v roce 1645, vpádem Tatarů v r. 1663 a dalšími vpády v roce 1683 a 1704 – 1705. V roce 1663 byla celá obec vypálena až na jeden dům a všechen dobytek byl odvlečen. Ve druhé polovině 19. století byl relativně kladný vývoj narušen průchodem pruských vojsk za rakousko-pruské války v roce 1866, po kterém následovala epidemie cholery, která zkosila 27 osob.
Fara v obci existovala již v době předhusitské. Farní kostel, který patří k monumentům celého regionu a který je zasvěcen sv. Janu Křtiteli je podle patrocinia starobylého založení. Dnešní stavba pochází z první poloviny 17. století, kdy byly přistavěny dvě kaple. Tři oltáře jsou zdobeny Raabovými obrazy. Ze 4 zvonů, jeden pochází z r. 1570 a druhý z r. 1640. Uměleckou památkou na hřbitově jsou kapličky křížové cesty zdobené freskami Jáno Kohlera z r. 1920.
Také škola existovala v Bílovicích již v době předhusitské. V 16. století se stala česko-bratrskou a pak protestantskou, v době pobělohorské změněna opět na katolickou. V r.1791 se připomíná jako triviální /tzn., že se zde žáci měli naučit třem základním znalostem a to čtení, psaní a počítání/.
Budova zámku byla empírově upravena v 19. století, včetně úpravy zámeckého parku.
V roce 1854 byl na zámku hostem přední český malíř Josef Mánes, který zde nakreslil několik vzácných kreseb /mj.Veroniky Čudové a J. Postavy/ a krojových studií. V první polovině 20. století se Bílovice staly významným regionem vybaveným poštou a měšťanskou školou. V provozu zde byl mlýn, pálenice, humánní a veterinární lék. středisko, 3 pohostinství, obchody, cukrárny a řadarůzných řemeslníků. V obci úspěšně prosperovala 3 velká zahradnictví.
Význam Bílovic je dán mimo jiné i mimořádně výhodným položením s ideálním silničním propojením na Uh. Hradiště, Napajedla – Otrokovice, Zlín a Uh. Brod. Takovouto strategickou výhodou se nemůže pochlubit žádné jiné regionální středisko na okrese Uh.Hradiště.
Včelary
Vznikly ve 14. století. Dřívější název Včeraly nebo Včeralky – podle množství včel. Poprve se připomínají v roce 1385, kdy náležely k veselskému panství. V roce 1482 obec odkoupilo město Uh. Hradiště, jemuž od té doby náležely. Ani této maléobci se nevyhnuly válečné události 17. století, zejména v r. 1643, kdybyla obec vypálena. Podle tehdejšího lánového rejstříku se tu nacházelo jen devět osídlených domů.
Podle olomoucké matriky z druhé poloviny 18. století se napočítalo 79 dospělých a 12 dětí česky mluvících.V protékající Staré Březnici mělo město právo rybolovu. Od 17. stoletív obci pracoval mlýn, původně vrchnostenský, byl několikrát zmodernizován, poháněn byl vodou. V činnosti byl až do 70. let 20. století. Celková výměra katastru byla v roce 1900 – 76 ha,z nichž 59 ha připadalo na pole, zbytek louky, zahrady, pastviny, ale i vinice / 1,01 ha /. V obci se chovalo 11 koní,48 kusů skotu, 53 ks vepřů. Obec se v roce 1960 stala součástí Bílovic.
Škola byla v obci vybudována v r. 1863. Kaple vybudována po roce 1945.
Historie zámku
Bílovice byly dlouhou dobu lenním statkem olomouckého biskupství, jak o tom svědčí již první zmínka v roce 1256, kdy Bílovice biskup Bruno ze Schauenburka udělil Helembertovi de Turri. Spolu s Biskupicemi bylo léno uděleno také roku 1274 Heidenreichovi z Domašova. Poté ves vlastnili místní vladykové, z nichž se v roce 1298 připomíná Heřman z Bílovic. Ve 14. a 15. století patřily Bílovice rodu Kuželů.V té době byla ves rozdělena. V letech 1349–1382 tu sídlil Ješek Kužel z Bílovic, který se v roce 1366 dohodl s Jaroslavem Kuželem z Nedachlebic a bílovickým farářem o desátcích, náležejících k bílovické faře. Roku 1389 vlastnil jako léno celé Bílovice Jarohněv z Buchlovic, ale v roce 1390 Kuník, Jaroš a Janáč bratří Kuželové z Bílovic. Biskup Mikuláš dovolil roku 1391 dvěma posledním, aby prodali léno Bílovice Kuníkovi z Bílovic, který je držel jako léno ještě v roce 1403; roku 1408 však získal lénem celé Bílovice Jan Honse z Krumsína. V roce 1437 dostal léno na půl Bílovic Jindřich Honsez Krumsína, kdež to druhou část dědila jako léno před rokem 1437 poJeškovi Polukopí z Rýznburka jeho dcera Kateřina, která spravovala statek ještě v roce 1466. V roce 1455 přijal léno na půl Bílovic Jan Kuže lz Kvasic a v roce 1460 jeho synové Jiří, Dobeš a Václav z Kvasic, z nichž Jiří tu sídlil ještě v roce 1480. Druhou polovinu obce dal roku 1466 biskup Tas v léno bratřím Václavu a Jiříkovi Stojanům z Přestavlk.
Vrchnost vlastnila v obci nově a dobře vystavěnou tvrz, poprvé připomínanou v roce 1512, i když byla zřejmě vybudována již dříve. Nejpozději byla vybudována po roce 1490, po spojení obou částí Bílovic. Také zde byl mlýn, dvůr a pivovar, v němž se týdně vařilo 17 beček piva. V letech 1490 – 1517 vlastnil již celé Bílovice Jan Onšík z Bělkovic, po jehož smrti v roce 1522 přijali léno na Bílovice jeho synové Anýz, Dalibor a Petr Onšíkové z Bělkovic, z nichž Dalibor postoupil roku 1555 svůj podíl Anýzovi. Roku 1543 vlastnili léno Bílovice společně bratři Jan, Václav a Mikuláš Onšíkové, z nichž Václav tu sídlil ještě v roce 1570 a Mikuláš v roce 1580. Roku 1580 obdržel lénem statek Petr Skrbenský z Hřiště, jehož manželkou byla Kateřina Onšíčka z Bělkovic. Václav Onšík sužoval poddané nesmírnými robotami. Dle urbáře z roku 1592 bylo ve vsi 31 usedlých, z nichž čtyři drželi celé lány, 12 jen podsedky. Z lánu se odvádělo o Jiřím 2 zlaté, o Václavu stejně, o Martině 1 husa, 5 slepic a 16 vajec; celoláník robotoval oračkou 4 dny, vozil 9 vozů hnoje, 1 vůz dříví, odvážel z luk na Topolsku 1 vůz sena. Pěších robot vykonával 2 dny; z podsedku se odvádělo o Jiřím a o Václavu po10 gr.. Robotovalo se pěšky, kdykoliv pán rozkázal. Petr Skrbenský z Hřiště postoupil roku 1592 Bílovice s tvrzí a s patronátem Štefanu Ledenickému z Ledenic; po jeho smrti (1604) tu společně sídlili jeho synové Ondřej a Adam Ledeničtí, kteří se roku 1607 o statek rozdělili. Koncem 16. století byla tvrz přebudována v renesanční zámek s charakteristickými arkádami. Adamův díl (s tvrzí) koupil roku 1610 za 5100 zl. moravských Jan Skříčkovský z Pozdětína a v roce 1612 Petr Štyrnský ze Štyrnu; v roce 1616 odkoupil tento díl za 3600 zl.moravských Gabriel Kučovský z Opolí. Celkem získávala vrchnost z obce nastálých platech 56 zl. 14 gr. a na naturáliích 31 hus, 78 slepic a 4 kopy 4 kusy vajec. Ve vsi byly v provozu tři masné krámy, z nichž každý odváděl kámen přepuštěného loje. Usedlíci byli povinni spouštět sudy vína do sklepů a nazpět je ze sklepů vytahovat. V roce 1619 Bílovice s příslušenstvím vlastnil Karel Jordán z Klausenburku, katolík. Po jeho smrti jej společně drželi v roce 1634 jeho synové František Volfgang a Jan Jakub Jordánové. Útrapy 17. století neušetřily ani Bílovice, ať při vpádu Bočkajovců v letech 1604 – 1605 , na počátku třicetileté války v roce 1621,1623, průchody vojsk, vpádem Švédův roku 1645, vpádem Tatarů v roce 1663 a dalšími vpády v roce 1683 a 1704–1705. V roce 1663 byla celá obec vypálena až na jeden dům a všechen dobytek byl odvlečen. V roce 1647 byl tento díl předán Matyáši Tengelotovi z Valentina, který jej v r. 1667 dal majiteli druhé části Bílovic. Druhou část vlastnil za stavovského povstání Ondřej Ledenický z Ledenic – katolík, po jehož smrti (před rokem 1634) jej zdědili jeho synové Štefan a Melichar, z nichž poslední jej odprodal v r.1651 Jiřímu Fridrichovi Oseckému z Osečka. Po jeho smrti připadl lenní statek opět biskupovi, který jej udělil roku 1666 Adolfu Skidinskému ze Skidině, který – jak bylo řečeno –přikoupili druhý díl. Tím došlo ke spojení obou částí. Tehdy zámek prodělal barokní úpravu. V roce 1718 odevzdal biskup jako léno statek Bílovice Janu Bapt. Bevier z Freiriecku. Po smrti Janova vnuka Ignáce Kajetána Brevier v roce 1809, léno připadlo znovu biskupovi, který je odprodal za 60 139 zl. Ferdinandovi hr. z Laurencin-Beaufort, jenž upravil zámek v empirovém stylu, včetně úpravy zámeckého parku. Po jeho smrti r.1831 je koupil Hugo hr. Logothetti (zemřel 26.5.1861), jehož rodina vlastnila zámek a statek až do roku 1945. Po jeho smrti se dělil o statek Vladimír a Zdeněk hr. Logothetti, z nichž první přikoupil i druhou polovici a odkázal (7.12.1892) Bílovice Hugo hr. Logothettimu. V roce 1854 byl na zámku hostem přední český malíř Josef Mánes, který zde nakreslil několik vzácných kreseb /mj. Veroniky Čudové a J. Postavy a krojových studií. V roce 1920 statek převzala Bedřiška Logothetti s dětmi.
Martin Zvonek
Použitá literatura:
kolektiv autorů – Hrady,zámky a tvrzev Čechách na Moravě a ve
Slezsku (díl I. – Jižní Morava,1980–1981)
Vlastivěda Moravská – Uherskohradišťsko (1982)